💋 DOST MINI 6 💋

Milé,

Je tu závěrečné k dost. 

Prozatím. 

Budeme se tomu věnovat dál, zase po prázdninách nebo uvidíme, jak to poplyne. Kdybyste k tomu něco, cokoliv potřebovaly, dejte mi vědět, ano? 

ABYCH NEUBLÍŽILA

Teens mi často povídají, že se bojí něco říct, aby neublížili.

Já jsem teď byla v programu Expanders u Věrky Švach. Na jednom setkání v rámci cca 10 členné komunity jsem chtěla něco sdílet, ale … dávala jsem přednost ostatním. Pak jsem si vzala slovo a říkala jsem:

„Jestli někdo jiný nechcete mluvit, ráda si poslechnu někoho jiného…“

A ony, že to jsem celá já, dávat přednost ostatním. A já: „Že vím, že si to slovo beru vždycky, vždycky jsem vidět, slyšet, je mě moc…“ A ony – ŹE MĚ TAK VŮBEC NEVIDÍ.

A to je pro mě zajímavé sdělení.

Možná už nejsem ta hlasitá holka, co ji vyhodily z chmelové brigády „ta s tou náušnicí v nose jde okamžitě pryč, protože je drzá a moc se ptá a nerespektuje autoritu.“

Že jsem se uklidnila a jsem hodnější a milejší … A taky, tak jako teens, tam mám to „abych neublížila, abych nemanipulovala, neovlivňovala, nebyla moc hlasitá, nebrala si moc slovo…“

Tak je to pro mě takové zajímavé. Možná už to, jak se vidím, už neodpovídá tomu, jak to je.

Každopádně – současnost mě vede k mnohem větší ostrosti. Asi to bude znát i tady v mé práci. Jasnost, ostrost, hodnota… Kupodivu i AI mě k tomu vede, tak konkurence „všichni si všechno najdou tam“ mě vede k tomu „jak to dělám já, to je originální, tak ať je to vidět a slyšet“. Expanze.

Je důležité se dívat, abychom nikomu neublížili? Nebo je to úplná blbost?

Není to o tom, ubližovat záměrně, to samozřejmě ne…ale každým naším NE můžeme někomu ublížit, i když se to budeme snažit vykomunikovat sebelépe…

Tak to jej k jednomu DOST. Odvaha být a znít. 

CO TAM ZASE DÁVAJÍ ZA PROGRAM 

Práce s naším mindsetem, s našimi myšlenkami, práce s hlavou, naučit se ty vnitřní monology.

Jedna z pěkných vět na toto téma je „to tam zase dávají program“. Prostě se na to, co tam běží, dívat očima vnějšího pozorovatele. Jsou to jen myšlenky, nejsme to celí my.

A takto se dívat i na to „ano, to mi říkali naši“ a rozlišovat, zda to je naše nebo našich. ☺

To je k druhému DOST  + NAŠE VNITŘNÍ MONOLOGY 

Z KTERÉHO MÍSTA SE DÍVÁM 

K tomu mě teď hodně přivedl jeden vysokoškolák, se kterým pracuji. On snad nikdy nebude spokojen sám se sebou, protože STÁLE MÁLO!

I když namaluje obraz, tak jich měl namalovat víc.

I když půjde cvičit, tak měl cvičit víc.

Když udělá zkoušku, tak už ji měl mít dávno…

Prostě se na sebe stále dívá jako na někoho, kdo nedělá a není dost.

A my se spolu učíme se DÍVAT Z JINÉHO MÍSTA. Dívat se na to, co udělal a učit se to oslavit, mít z toho radost…

Protože – ono je to úplně jedno. Prostě – máte něco hotovo, něco děláte. A buď s tím budete spokojeny/i a jupííí, to vše jsem udělala! Nebo nespokojeny, protože to není dost. Uděláno je ale prostě stejně. Jen ten pocit, který plyne z toho, ze kterého místa se dívám, je jiný.

Třetí dost – DÍVAT SE NA TO, CO VŠE UŽ JSEM UDĚLALA

💋💋💋

Zase pár takových střípků, které ve skupině rozdmýcháme…

https://www.facebook.com/groups/1199894351196553

Těším se,

Mony