📚 10/13 CO PŘI UČENÍ NEŘÍKAT? 📚

„Seš úplně hloupej.“

„Podívej se na sestru, jak jí to dobře jde.“

„Kluci od sousedů to dávno mají hotové.“

„Na matematiku nemáš buňky, si přeci holka.“

Komunikační fauly. Těžce se jim vyhýbáme. Říkáme je. Faulujeme.

Postupně se můžeme učit je omezovat a místo nich říkat něco jiného. Zvlášť, když zjistíme, že nemají požadovaný, ale úplně jiný efekt.

Zkuste, prosím, občas to, co dětem říkáte, poslouchat a ptejte se sami sebe:

„Jak se dítě cítí?“
„Co se dítě tím, co mu říkám, učí?“
„Co si myslí o sobě, o mně?“
„K jakému chování ho to vede?“

Říkáme:

„Seš úplně hloupej.“ „Si snad blbá, nebo co?“

Nadávky. Nepomáhají ničemu. Možná si ulevíte (lépe je odejít a vedle si zařvat☺). Dítě se cítí poníženě. Učí se nadávat. Bude si myslet, že je hloupé. Bude si myslet, že jste zlí a nadáváte mu. Říkáte mu, že je to tak, dáváte mu nálepku, učíte ho bezmocnosti a pak jednou můžete slyšet:

„Vždyť si mi přeci říkal, že jsem hloupej, tak co. Nebudu se ani snažit, jsem přeci hloupej.“

📚

„Podívej se na sestru, jak jí to dobře jde.“ „Tvůj brácha už to má dávno hotové.“

Srovnáváním sourozenců často ničíme jejich vzájemné vztahy. Obvykle to nepomáhá, aby se dítě začalo více snažit. Spíš začne nesnášet bratra. A velmi často si to bude pamatovat až do dospělosti.

📚

„Já v tvém věku už všechno uměl sám.“ „Kluci od sousedů to dávno mají hotové.“

Opět srovnávání – opravdu chcete, aby se vaše dítě stále s někým srovnávalo?

📚

„Na matematiku nemáš buňky, si přeci holka.“ „Na češtinu si hloupý po mně, mně taky nikdy nešla.“

Stereotypy – není to tak, že dívky jsou hloupější na matematiku. Neplatí ani to, že když něco nejde rodiči, určitě to nepůjde ani dítěti.

Lidský mozek je plastický, mění se a my lidé jsme schopní změn a růstu. Takže, prosím, nebudujte dětem víru, že něco je pevně dané a neměnné, neučte je myslet fixně.

📚

„No jo, náš génius se zase projevil.“

Zesměšňování, ironie – vede k sebelítosti, vzdoru či lhostejnosti dítěte, nevytváří dobrý vztah k učení ani mezi vámi vzájemně.

📚

Faulování v komunikaci a při učení je mnohem více.

Patří k němu také všechen křik, který stresuje, kdy se nás dítě může bát, nebo kdy ztrapňujeme sami sebe.

Patří k němu nadávání na učitele.

Patří k němu také chválení ve formě nálepek a hodnocení.

Když se faulů vyvarujete, půjde vám učení lépe, radostněji. Nebudete si kazit vzájemný vztah a způsobovat dítěti i sobě šrámy na duši. Za to učení přeci nestojí.

 

Nejsme dokonalí. Faulujeme. Omluvme se a příště to zkusme lépe.

Krok desátý – pozoruji, co se dítě učí tím, co mu říkám. Poznávám své komunikační fauly a snažím se je omezit.

Přeji hodně štěstí při učení se i při učení se nefaulování.

Více na https://www.monikacuhelova.cz/kurzy/komunikujeme-s-teenagery/

Mony