📚 2/13 UČÍME SE – VZTAH – JSME SPOLU 📚

„Vůbec mě nerespektuje.“
 „Pohádali jsme se kvůli matematice a už jsem neměla chuť s ním večer hrát hry.“
„Při domácích úkolech se tak rozčílím, že dítěti nadávám. Pak mě to mrzí, ale stejně jsem naštvanej a ani ho pak nechci vidět.“
„Dcera mi u domácích úkolů řekla, že mě nesnáší.“

Minulou lekci jsem hovořila a psala o potřebách a jedinečnosti. 

Doplnění: 

• Vzpomeňte si k tomu na „ledovec“ – jak se chováme, když máme nebo nemáme uspokojeny potřeby.

• Vzpomeňte na  Maslow – pyramidu a na potřeby sounáležitosti – můj oblíbený koncept. 

• Pokud neznáte z mých kurzů ledovec a koncept sounáležitosti, tak mi dejte vědět, doplním. 

• Pracujme s tématem „učím se, připravuji do školy“ tak, abysme dokázali uspokojovat i ostatní potřeby našeho života. 

• Veďte k tomu vaše děti, čím dřív se to učí, tím líp. 

• Nezapomeňte na fyziologické potřeby, pohyb, odpočinek, jídlo…

V rámci inspirací z klubu Mony Čuhelové pro rodiče teens, čímž všem děkuji za spolupráci a práci na tomto tématu, tak zaznělo jméno Honzy Kohuta s https://jakserychlenaucit.cz/ nebo Lídy Leinweberové s https://leinweberova.cz/. 

Dobře si mapujte svou strategii.
Sdílejte se svými dětmi/teens.
MAPUJETE JEJICH STRATEGIE – POJMENOVÁVEJTE. 

📚 📚 📚

Díky, že jste pracovali s prvním tématem a nastavili potřebné změny – buď sami pro sebe nebo pro vaše děti nebo téma předali vašim teens. 

📚

Jedeme dál, druhý bod je VZTAH. 

Prazákladní potřeba – potřeba vztahu – je to, co mi zní v uších, když slyším, jak rodičům a dětem jde a nejde učení se doma.  

Proč vztah? 

Vztah je základ. 

Když jste navázaní a je vám spolu dobře, jde vše lépe. Zároveň všechny ty stresy a povinnosti, tlaky a “musíš”, hádky kolem učení, to vše se na vztahu podepisuje. Jako rodiče musíme občas děti k něčemu tlačit, kontrolovat, spoluvytvářet pravidla a nechat padat důsledky. 

Kolem učení se emoce vaří – dítěti to nejde, nechce, tisíckrát mu to opakujeme a ono to stále nechápe. Jsme kousek od toho říci mu: 

„Seš úplně blbej! Co vás v tý škole učili! Z tebe nic nebude!“ 

Kousek od toho, že vám spolu dobře není. 

Nevadí, holt je čas učení ten čas, který se vám zatím nedaří spolu trávit hezky. Pevně věřím, že tady společně objevíme možnosti, aby vám dobře bylo.

Ale pokud nám to zatím nejde a čas učení je pro nás časem hrůzy, tak to následně vyvažujme. 

Vraťme to zase do pohody. 

Opravme vztah. Zahrajme si hru, popovídejme si, projeďme na kole, jděme do kavárny, buďme spolu u filmu, u toho, co nemusíme, ale jen chceme. 

Stručně – učení a povinnosti někdy provází mnoho negativních emocí na straně dospělého, teens i dítěte. Pokud nám to nejde jinak, zkoušíme to měnit, trpělivě. 

Učit se spolu musíme. Nebo se musí učit sami, přináší domů nějaké výsledky, je to něco, co k životu patří. 

A následně je tím důležitým vztah opravovat a vracet k tomu základnímu – máme se rádi a je nám spolu dobře.

Znám spoustu rodin, kde mi říkají, že kdyby nebylo školy, mají se dobře. Můžeme udělat něco pro to, aby nám škola život a vztah nekazila? 

Až děti vyrostou, tak i na čas, kdy jsme se spolu učili, budeme vzpomínat. Kéž na to vzpomínáme jako na dobu, kdy jsme se měli rádi, byli jsme spolu a bylo nám dobře. 

Ať učení se doma, příprava do školy a výstupy ze školního systému nenechávají šrámy na duši a vztahu. 

Vzpomínám si u tohoto tématu na akci „kuchyňský stůl, matika a táta“ – vtip na TT, který se tam stále opakuje. Jak si děcka stěžují, že to je to nejhorší, co mohou zažít.

Nebo na to, že před přijímačkami, které jsou opravdu náročné, to spousta rodičů začne vzdávat. Už prostě nechtějí a nemohou dítě držet, mají ho plné zuby. 

ALE – přesně to je ten čas, kdy máme ještě vydržet. 

📚

A pak vztah v dalším rozměru. 

Jak ovlivňujeme vztah ke škole, k učení, k učitelům. Můžeme to dělat lépe? Věty typu „paní učitelka to myslí dobře“ na to, když si dítě stěžuje? NE. 

„Rozumím tomu, že se zlobíš.“ …pauza… „Napadá tě, proč to paní učitelka takto říká?“ 

Když mluvíme s disrespektem o učitelích, tak si dítě bude hůř tvořit dobrý vztah k učitelům a vzdělávání. 

Když říkáme „na známkách nezáleží“ a opravdu nám na nich nezáleží … nebo když to říkáme jen proto, že našemu dítěti se nedaří a chceme ho uchlácholit…a ono ví, že to je jinak. 

Opravdu znám rodiče, co doma dětem, poté, co se dětem nedaří, říkají „na známkách nezáleží“, ale jejich děti vědí, že záleží. Nejen rodičům, ale i ve společnosti. 

Moje heslo je 

„duševní zdraví je důležitější než známky“. 

A zároveň mluvím o tom, že stále žijeme ve společnosti, kde známky význam mají. Ale menší, než je jim přikládáno. 

Zajímavé jsou vyprávění o tom, že jedničkáři pracují pro trojkaře. To je možné. Zároveň nepředpokládám, že jedničkáři dělají nejhůř placenou práci. 

Chtít mít dobrý známky je v pořádku. Lpět na jedničkách, stále se s někým srovnávat, hroutit se, trávit u učení celý život – to v pořádku není. 

📚

Otázky na zamyšlení: 

Jak se nám učení projevuje a propisuje do vztahu? 

Jak nám ovlivňuje vztah s dětmi, teens? 

Jak to bylo dřív? 

Jak je to teď? 

Co vy a známky, výsledky, jak to sdělujete, co od vás děti slyší o učitelích, vzdělání?

Na co si vzpomínáte z vašeho dětství a jak to ovlivňuje vaše rodičovské přesvědčení v sekci „škola, učení, výsledky“? 

Můžete udělat něco pro to, aby ten samotný proces byl lepší? 

 

Pokud ještě ne, pokud ještě nevíte co, tak po „akci škola“ znovu vztah opravte. 

Jak opravujete vztah? 

Krok druhý – nenechám učení a školu, aby nám kazily náš vztah, protože na vztahu mi záleží nejvíce.

Krásný den přeji,

Mony