📚 5/13 SAMOSTATNOST A ZODPOVĚDNOST 📚

„Pořád slyším jen – mami, pojď mi s tím pomoct!“ 

„Sám nedokáže ani vstát.“                                        

„Pořád mu musím něco připomínat.“

Když s rodiči hovořím o tom, jaké jsou cíle jejich výchovy, proč vychovávají tak, jak vychovávají, je samostatnost jedním z nejčastěji zmiňovaných slov. Chceme, aby naše děti byly samostatné, uměly si poradit a dělat věci bez našeho dohledu, kontroly, neustálého připomínání. Pomáhá to nám, rodičům – máme více času dělat jiné věci, nemusíme tolik tlačit na pilu, je méně konfliktů. Zároveň samostatnost pomáhá dětem, naplňuje potřebu „být schopný“ – umím, dovedu.  Vede k tomu, že se stávají zodpovědné, umí.

Jak na samostatnost v učení? Stejně, jako v jiných situacích, zde vnímám určitou posloupnost:

1. Rodič dělá věci za dítě, sám a dítě je u něj
2. Rodič dělá věci s dítětem, dělají je spolu
3. Dítě dělá věci samo, rodič je u něj, dohlíží, instruuje, opravuje
4. Dítě dělá věci samo a rodič je u něj a dělá si své věci, dítě se občas ptá
5. Dítě dělá věci samo a rodič mu jen říká slovní instrukce – je potřeba se jít učit
6. Dítě dělá věci samo bez slovních instrukcí a rodič jen kontroluje
7. Naprostá samostatnost bez potřeby kontroly
8. Umí toho hodně samo a když je třeba, tak si umí říct o pomoc

Toto si můžete představit na časové ose a zároveň převést do kterýchkoliv situací – čištění zubů, úklid pokoje, učení.

Když bylo vaše dítě malé, tak jste jej oblékali. Pak jste byli vedle něj a dívali se, jak se samo pokouší oblékat, pomáhali mu, opravovali obrácené botičky. Potom jste říkali:  „Vezmi si slipy, ponožky, tričko.“ Následně od vás slyšelo: „Je potřeba se obléci.“ A pak se dítě začalo oblékat samo … A nakonec ho ani vás opravdu nenapadne se ptát – máš tričko?

Můžete si to představit i v pohybu, jak to vypadá, jak opravdu rodič dítě fyzicky i slovně opouští, když je připraveno a ono se stává samostatnějším a schopnějším.

Vlastně je to ta cesta od závislosti přes nezávislost KE SPOLUPRÁCI! 

Někdy je potřeba se vracet k předchozímu stupni (změna situace, nemoc, jakékoliv vykolejení).

Dítě již věci umělo, ale něco se stalo a musíme je opět dělat s ním. Nevadí.

Někdy nám osamostatňování nejde – nechce rodič (třeba má rád, když jej dítě potřebuje) nebo dítě – potřebuje třeba víc pozornosti, lásky. Anebo nechcete společně, protože se chcete spolu učit.

Určitě pomůže trpělivost, nesrovnávat sebe ani dítě s nikým, pomalé kroky, důslednost, podpora a odvaha. Krůček za krůčkem k malým změnám, tak jako ve všem.

K samostatnosti patří také zodpovědnost.

Kdo je zodpovědný za domácí přípravu, ořezané pastelky, nachystané učení, splněné úkoly?

Postupně by to opět mělo být dítě samotné, tak mu tu zodpovědnost dávkujte, dávejte a neberte.

To spíš bylo o menších dětech, ale platí to i pro teens.

Jsou samostatní a zodpovědní?

Nebo jsou nesamostatní a nezodpovědní?

Principy jsou stejné.

Vždy upozorňuju, že při přechodu na druhý stupeň, střední školu, vysokou školu – může se stát, že potřebuje znovu poradit, pomoci, pomoci se zorientovat, chvíli kontrolovat, doptávat se.

Vracejte se na žebříku, kam je potřeba. A posunujte a zkompetentňujte.

Zajímavá situace je u dětí v náhradní rodinné péči.

Tam často malé dítě přijde do pěstounské rodiny a už je úplně samostatné. Ale ještě by nemělo být. Ještě mělo být opečovávané a nesamostatné. Ještě by nemělo být v nezávislosti, ale v závislosti.

A tak jedna z možností, jak dosycovat vztahovou vazbu, je jít zpět v rámci samostatnosti – a chvíli dělat něco z dítě, víc pomáhat, víc opečovávat…a dosycovat to „někdo se o mě stará, nemusím na to být sám, sama“.

Ne všechny děti v běžných rodinách mají bezpečnou vztahovou vazbu, takže – pokud potřebují dosytit vztah, může být i toto cesta. I v rámci školy. Ale ne na úkor zodpovědnosti. Jen v tom „mám tě ráda, ráda ti pomohu, pokud chceš“. Učíme se pomoc pouze nabízet, nedávat ji automaticky ani nenutit… a učíme je, aby si o pomoc říkali.

Jak jsou na tom vaše děti se samostatností a zodpovědností v rámci učení?

Co jim předáte? A kde nabídnete pomoc a podporu? 

Krok pátý – krok za krokem vedu dítě k samostatnosti v učení a přijímání zodpovědnosti.