📚 7/13 NAUČME SELHÁVAT 📚

„Když dostanu pětku z matematiky, tak budu mít špatné vysvědčení. Když budu mít špatné vysvědčení, tak se nedostanu na dobrou školu. Když nebudu mít dobrou školu, tak budu mít špatnou práci. Když budu mít špatnou práci, budu mít málo peněz. A když budu mít málo peněz, tak mě nebude chtít žádná holka.“

Tyto věty mi vyprávěl kluk ze třetí třídy, který dostal jednu pětku a od té doby se bál chodit do školy, doma plakal a bolelo ho bříško. Plakal ve škole. Vyhýbal se, bál se.

Měl velký strach z chyb, selhávání a z toho, že jeden neúspěch mu definitivně pokazí celý život.

Jiná maminka pro změnu vyprávěla o svém synovi v páté třídě, který se bojí selhání, toho, že se mu nebude dařit. Namísto, aby se pustil do učení všeho, co mu moc nejde, říká: „Mě to nebaví. Je to k ničemu. To nechci umět.“

Vytváří falešné sebevědomí, bojí se rizika, toho, že se ukáže, že není chytrý, dobrý. Některé děti se selhání bojí, pláčou, bolí je bříško, jiné frajeří, některé se vyhýbají.

Selhávání a chybování se nevyhneme ve škole ani životě.

Když se učíme něco nového, patří k tomu i dělání chyb. 

Toto dětem prosím opakujte.

Krásný je pokus Carol Dweck, která dětem v mateřské školce dává těžkou skládačku. Jsou děti, kterým to nejde, a hned to vzdají. Říkají: „To mi nejde, to nechci, to je moc těžké.“ A jsou děti, které neúspěšně skládají znovu a znovu. A říkají: „Dejte mi ještě jednu, chci na to přijít.“ Nebojí se toho, že někdo bude říkat, že jsou hloupé, prostě se to chtějí naučit.

Jeden náš malý kamarád zkoušel přijímačky na víceleté gymnázium. Hodně se učil, dal do toho, co mohl. Nezadařilo se mu. Byl nešťastný, ale dokázal otevřeně říct: „Dal jsem do toho, co jsem dokázal, a nepovedlo se mi to.“ 

Máme tendenci děti před selháním chránit. Dáváme jim lehké úkoly, bagatelizujeme neúspěch.

Já jsem pro to, aby se selhávat učili.

Nejde to, nevadí. Můžeš to zkusit znovu. Nepovedlo se to? V čem se stala chyba? Umíš to příště lépe, jinak? 

Podívejte se i na to, jak vy a vaše děti, teens, pracujete s chybou. Jestli ji svádíte na někoho jiného. Nebo ji svádíte na sebe ve stylu „jsem hloupá, k ničemu, všichni ostatní jsou lepší a jen já ne“.

Nejsnadnější recept na práci s chybou je:

Ano, opečuju si emoce. Je jasné, že jsem smutný, naštvaná, vadí mi to…tyto emoce jsou přiléhavé, prostě k tomu patří.

A pak, až mám své pocity zase jakž takž v pořádku, až mi zase skvěle funguje rozum, dokážu myslet…tak se podívám na to

PROČ SE MI TO NEPOVEDLO?

Nevěnoval jsem tomu dost času?

Nerozumím zadání?

Nerozumím pravidlům?

Byla jsem ve stresu?

Spěchala jsem?

Nechtěl jsem si to zkontrolovat?

Prostě – kde je ta příčina? Bez této analýzy chyb pravděpodobně budeme chyby opakovat znovu a zažívat selhání a neúspěchy znovu v tom stejném.

Ano, selhání a neúspěchy budeme zažívat znovu…ale nemusí to být stále ty stejné. To nás moc neposune.

Mým snem je, aby, až učitelé vrátí dětem opravené písemky, tak je nechali…a jen jim řekli:

Teď se podívej na to, co cítíš. Nemusíš nic nikomu říkat, jen si zmapuj, jak ti je. 

A teď se podívej na to, jak se ti tvá práce povedla. Čím to je? Když máš jedničku – je to tím, že rozumíš, učil ses? Když máš čtyřku – mrkni na to, čím to? Jak se to stalo?

Ten výsledek odpovídá nějakému procesu, který předcházel.

Co tam můžeš měnit? 

A takto, ve škole, písemku za písemkou, taková pětiminutovka na sebereflexi.

Toto se ve školách zatím neděje.

Můžete to dělat doma? 

TOTO JE CESTA K NAVYŠOVÁNÍ SEBEVĚDOMÍ A SEBEDŮVĚRY. TOTO JE CESTA K ÚSPĚŠNĚJŠÍMU ZÍTŘKU. ☺ 

Tak se nám podaří vychovat je tak, aby dokázali své sebevědomí znovubudovat a stále se nebáli učit nové věci.

A to v životě budou potřebovat. 

Tak co, jak jste na tom se selháváním a chybováním?

Jak to učíte vaše děti a teens?

Daří se? 

Krásný den

Mony

Krok sedmý – učím své dítě zvládat selhání a chyby.