📚 8/13 PROBLÉMY 📚

„Moje dítě se nechce učit.“ 

„Ten můj Pepík nerozumí matematice a při úkolech stále odbíhá.“ 

„Vůbec není samostatná!“

„Jsem z toho učení ve velkém stresu, úplně na nervy.“

„Nevím, jak přimět dítě, aby se učilo.“

Problémy s učením máme všichni.

Obecně je prvním krokem při práci s problémem položit si otázky:

Jak mohu problém ovlivnit? Spadá do mé sféry vlivu? Mohu s ním něco udělat? 

Někdy se trápíme tím, čím danou chvíli nemusíme a plýtváme energií. Když mi nejde učení se matematiky, tak se mohu trápit tím, že to paní učitelka vysvětlila špatně. Že se děti musí učit vše to, co pak v jejich životech nemá smysl. Ale je to ztracená energie – na to teď není potřeba se soustředit.

Znám mnoho rodičů a děcek, kteří si hodně stěžují.

Ptám se jich:

„Co pro tebe mohu udělat? Co bys potřebovala, abych pro tebe udělala?“ 

Nebo říkám:

„Nabízím ti, že mohu udělat toto a toto.“  

Někteří stejně na žádné řešení nepřistoupí, cestu ven nehledají a stále dokola si jen stěžují. Problém je pro ně takový zástupný moment, taková zastávka, na které stále stojí a čekají.

Často nemůžeme udělat nic s tím, že našemu dítěti byl změněn učitel. Že naše škola pracuje a vypadá tak, jak vypadá. Pusťme to, co ovlivnit nemůžeme.

Pokud najdeme možnosti, jak problém ovlivnit, tak šup do díla. A můžeme s tím něco dělat.

Pozor, problémy, které se zametou pod koberec, tam občas zahnívají a mají tendenci se znovu a znovu odkrývat.

Moje strategie při práci s tím, co mě trápí, s problémy, vypadá takto:

Mohu s tím něco udělat?

Ano? Vyhodnotím důležitost, naléhavost a pak dělám.

Ne?

Učím se pouštět a dávat energii tam, kde mám vliv.

Když se mi to znovu s naléhavostí vrací, tak je mi jasné, že tam mám nějaký vliv. A znovu se dívám – který kousek z toho mohu ovlivnit?

Jasně, někdy se trápím i tím, co ovlivnit nemohu, ale pracuji s tím, abych tam dávala co nejméně energie.

TOTO UČTE SEBE I SVÉ TEENS, ANO?

Druhým krokem je poznání příslušnosti problému.

Jednoduše se zeptáme:

„Koho to trápí? Komu problém přísluší? Je můj nebo dítěte? Můj nebo toho druhého? Můj nebo teen“ 

Problém je buď náš, nebo toho druhého.

V případě školy a učení se, je buď rodiče nebo dítěte, teens.

Když je to problém můj, trápí mě, rodiče, tak mohu použít „já výrok“. Mluvím o tom, co se mi nelíbí, co mě trápí, co mi vadí, co bych potřeboval.

„Vadí mi, že tě k učení musím nutit. Je potřeba, abychom společně přišli na to, jak pracovat lépe a bez stresu.“

Jak vypadá problém na straně dítěte? Například vidím, že je dítě nešťastné. Použiji techniku empatie:

„Vidím, že se trápíš. Vidím, že se vztekáš. Učení je náročné, že?“ 

Reflektuji emoce, naladím se na druhého. Neřeším. Nenabízím pomoc. Někdy si dítě jen potřebuje „odfrknout“, postěžovat si, dostat ze sebe pocit. Empatií toto umožníme.

Tak dnes dva jednoduché přístupy v rámci „máme problém“.

Krásný den

Mony

Krok osmý – to, co nedokážu vyřešit, se snažím neřešit. Rozpoznávám, čí je to problém a dle toho používám buď „já výrok“ nebo „empatii“.