🔥 1. EMOCE 2026 – VINA, ČERNÁ DÍRA, VYHOŘENÍ 🔥

Milé, milí,

Dnes se spolu podíváme na témata viny, černé díry a vyhoření.

Proč vina, černá díra a vyhoření?

Jsou to témata, která nyní, v roce 2026, vnímám jako intenzivní jak u rodičů, tak u teens. Máme je zpracovány i v ostatních lekcích kurzu Emoce nás a našich teens, tady se na ně koukneme třeba jinak. Možná jen malounko jinak, přesto věřím, že i malinký posun v tom „podívám se na emoce“ může být velký posun v našich životech, v tvém životě.

Lehká malá kontinuální práce na sobě. Pořád ty malé změny, které umíme dělat, doplňovat, dolaďovat … a pak užasneme, jaký kus jsme my i naše děti ušly.

 

---

 

Dívej se na emoce

I v této lekci tě vyzývám – dívej se na emoce. Jaké spektrum cítíš. Kdy jsi šťastná. Kdy jsi smutný. Co tě navzteká a vytáhne z boudy. Kdy se ti otevírá kudla v kapse. Co ti dělá radost. Kdy se cítíš trapně.

Zase si dej klidně i odstup, lekci si zastav, přestaň číst…a dívej se celý den, dva, týden, na to, co cítíš.

Krásná cesta k porozumění sám sobě, sobě samotnému.

Co cítíš a jak se na základě emocí chováš, co si myslíš o sobě, o druhých, jak by ses chtěla zachovat, co bys chtěl udělat a co doopravdy děláš. Dívej se na tělo.

A jak ty emoce pouštíš ven, aby se nikde nehromadily a pak na ně jen nenasedla nějaká maličkost a nezpůsobila překvapení.

Přesně toto uč své děti, teens.

 

---

 

VINA

Když cítíš vinu…

Je to normální emoce. Běžná emoce. Cítíme ji všichni, všechny. Každá emoce je v pořádku. Jen nás nesmí zastavovat, paralyzovat a mít takové dopady na naše chování, které vedou tam, kam nechceme. Nebo spíš – ano, může nás to na chvíli zastavit, jen ne na moc dlouho.

Ano, i pocit viny nám může být prospěšný. Něco nám ukazuje. Co se odehrává uvnitř, venku a za co vnímáme svou zodpovědnost.

Jak poznáš, že ti pocit viny prospívá?

Tak, že si ho jen všimneš. Pojmenuješ. Uvidíš. A dál se tím nenecháš paralyzovat. Podíváš se na vinu jako na chybu. Ano. Upřímně a otevřeně.
„Toto jsem udělala špatně. Tohle jsem měl dělat jinak.“

Co jsem měl udělat jinak? Co jsem udělal špatně?
Nádech, výdech.
Toto a toto a toto.
Nádech, výdech.

Vím, co mám udělat jinak?
Mohu se někomu svěřit?
Mohu s někým sdílet svůj pocit viny, myšlenky, které se kolem toho točí?

Prospěch z toho můžeš mít v tom, že už nebudeš chování opakovat, že budeš něco dělat lépe.

Když si to převedeme třeba na práci s tělem.
Cítíš vinu za to, že se o sebe nestaráš?
Tak buď v tom uvízneš a budeš si dokola vyčítat, že ses o sebe před dvaceti lety přestala starat a proto si dopadla tak, jak si dopadla (nemoc, nadváha)…a v tomto pocitu můžeš uvíznout na velmi dlouho…

Nebo naprosto krásně uděláš to, že se začneš starat. Vina ti může umožnit uvidět to, co chceš dělat jinak.

Pokud nevíš, co máš dělat jinak, tak se pídíš a hledáš tu nejlepší cestu pro sebe – ať už se to týká těla nebo výchovy.

Vina nám neprospívá, když nás zastavuje na příliš dlouho.

Identifikuj si to, z čeho plyne.
S velkým soucitem sama k sobě, sám k sobě, s laskavostí PŘIJMI svůj podíl.
Mrkni i na to, za co nemůžeš a zkus porozumět, proč si to dělal, dělala.
A dívej se, co dál.
Klidně se poraď.
Najdi novou, jinou cestu.
U toho se drž.
Napiš si pár bodů
„v mém životě už chci jinak dělat toto…Už se nechci trápit pocity viny, které nikam nevedou. Místo toho chci … „

Co chceš? Co tě z viny vyvede?

Společnost

V rámci tvého odvinění, na kterém se chci spolupodílet, ti musím napsat, že za všechno fakt nemůžeš.
To, co se dnes děje některým našim dětem, teens, je velmi ovlivněno i společností, ve které žijeme. Světem, sítěmi, systémy. Nádherným rodičům se doma dějí věci, které nikdy nepředpokládali. Opravdu za hodně věcí nemůžeš, neovlivnils je. Říkám tomu, že je neadekvátní to, v jakém stavu jsou některé děti tomu, jaké rodiče mají.

Ještě pořád pro to hledám ta správná slova. Ale chci, aby k tobě, pokud cítíš vinu, doputovalo moje poselství „za všechno nemůžeš“.

Kdyby naše děti nemohly být na sítích do 13 let, tak se v 9 letech nesetkají s kyberšikanou a ideálem dokonalé krásy, ze kterého mají depku. Necítily by tolik prázdnoty. Nebylo by to jen na tobě, aby doma bojoval, bojovala „teď na mobilu nebudeš“.
Kdyby naše si děti nemusely v 5 letech vybrat sport, kterému se budou celoživotně věnovat, tak by ve 13 nemusely odcházet. (Viz text o Norsku a o tom, jak se sportuje kolektivně tam.)
Kdyby nebyla vedle válka, tak by neměly takové pocity úzkosti.
Kdyby …

Hodně nás viní i ve školách. Jako školní psycholožka to znám zleva zprava…Málo se stará. Moc se stará. Neořezává pastelky. Ořezává pastelky.

Rozumíš mi?
Není to všechno, jak se mají, jen tvoje vina.
A ne vše, co ti někdo říká, že bys měla, měl, tak bys měla a měl.

 

Nevhodné rady
Když je dítě šikanováno, tak některý rodič říká „toho si nevšímej“ a jiný „proti tomu bojuj“. A obě skupiny mohou mít pocit viny, protože „to nedopadlo dobře“. Někdo mění školu, jiný říká vydrž…Jsou to nesmírně těžká témata.

A já se v praxi potkávám s rodiči, kteří poradili A a vyčítají si, že neporadili B. A pak s těmi, co poradili B a vyčítají si, že neporadili A.

Některá témata jsou fakt složitá, a proto jsme spolu, abychom se nad nimi radili.

Věnuj pozornost tématu viny, odpouštění a odvinění.

Pro ty z vás, co jsme tu na Emocích živě v červnu 2026, připomínám skupinu Klubu.

Odvinění se věnujeme!

Naši teens

K pubertě a dospívání patří vysoká kritičnost. Takže ti je jasné, že od svých teens častěji slyšíš „za to můžeš ty, jsi úplně hrozná, nejhorší rodiče…“ než „za to nemůžeš“.
Ano, někteří říkají, že vědí, že za to rodiče nemohou, ale to jsou spíš až ti 15+
Okolo 10.-15. roku je to spíš „za všechno může máma, táta, jsou mimo, vychovali mě špatně, nevěnovali se mi, věnovali se bráchovi, neberou mě vážně, moc mě hlídají, málo se mi věnují…“

Mladší teens jsou experti na to, že obviňují své rodiče. Patří to k vývojovému stádiu „dívám se na roli muže a ženy, matky a otce a dívám se na to, co já budu dělat jinak“. Patří to k jejich kritičnosti, bezcitnosti a nemilosrdnosti. Tu empatickou část a moudrost ještě nemají tak vyvinutou, znovu se prořezávají synapse, mozek se formuje…takže to patří k věku a jen si to zkus nebrat tak doslova. Protože je to pak taky hrozně mrzí. A může se nám zbytečně roztočit kolo viny.

Prostě dřív mluví než myslí. Někdy si to i doopravdy myslí.

Přijmi, vyslyš, vezmi si z toho „toto mluví jeho část právě teď, nemusí to být pravda vždy, ale na nějaký jeho kousek to právě teď dosedlo, něco to aktivovalo – mohu s tím něco udělat?“ Ale fakt neber tak doslova a do písmene.

Co jsem k práci s vinou ještě napsala:

V adventních lekcích roku 2025 https://www.monikacuhelova.cz/zdarma/adventni-lekce/

Stará dobrá kráva na druhou https://www.monikacuhelova.cz/zdarma/krava-nadruhou/

Kolo viny
https://www.monikacuhelova.cz/kolo-viny/

O mateřské vině
https://www.monikacuhelova.cz/maminkam-k-svatku/

Doporučení:

Až tě někdo bude zase vinit, že jsi měla něco dělat jinak, že to děláš špatně a tvé děti mají a neumějí a měla bys a všechno to…

Co ti pomůže se nedostat do pocitu viny?
Díky za názor.
Jdi s tím někam.

Nebo taky stručně a jasně…
Děte všichni do prdele.

Směrem k sobě
Zkus si odpustit … prostě to pustit. Vydechni všechnu vinu.
Odpouštím si všechny nedokonalosti, jsem jen člověk.
Dělala jsem to tak nejlíp, jak jsem uměla.
Dělal jsem to tak nejlíp, jak jsem uměl.

Laskavě.
S veškerou laskavostí, co v sobě máš. Tak laskavě, jako se chováš k někomu, koho miluješ.
Jsem jen člověk, dělal jsem to, jak jsem uměla. Chtěla jsem, aby to bylo dobře. Za něco nemůžu. Za něco můžu, ale topit se ve vině nechci, nechci se utopit.

Jdu dál…

Tolik k vině.
Mrkni na to, které téma s tebou rezonuje, za co se viníš a která cesta z viny do akce může být ta nejlepší pro tebe.

 

---

 

ČERNÁ DÍRA

Pocity smutku, beznaděje, neúspěchu, viny, selhání, strachu…Situace, kdy se nepodaří jedna věc…a je to třeba závažné nebo to má takový podivný dopad, že jsi v nějakém rozpoložení…a najednou tě to vcucne.

A všechno je špatně.

Malé věci, které tě najednou sejmou a otevřou ten obrovský prostor všeho neúspěchu, zla, smutku, prázdnoty, který v sobě máš obvykle někde schovaný a zavřený.

Dokola si opakuješ všechno, co si udělala špatně, všechno, co je špatně…

Znát svou černou díru
Opět. Porozumět jí. Jaká témata se dokola opakují.

Jaká tam máš?
Když se mi něco nedaří a já se začnu propadat, tak začnu myslet taky na to, že …

Opět jen to, že to je normální, běžné, to se nám, lidem prostě děje. Témata spojená se strachem, selháním, vinou, studem nebývají osamocená, ale shlukují se do jednoho balíčku.
Nalepují se nám na naše vzorce, zkušenosti z dětství, soukromou logiku, pocity méněcennosti…na všechny ty dospělé z našeho dětství, paní učitelky, co nám něco říkaly, mámy a táty, prarodiče, zkušenosti z dospívání, dospělosti…

To, co se uč a co uč tvoje děti:

1. Ano, to se děje a je to běžné, i ostatní lidi to takto mají.
2. To neznamená, že to nebolí a že mě to nemůže stáhnout.
3. Zkouším tomu porozumět, rozpoznat – co se děje a s čím vším se mi to spojuje.
4. Optimálně zkouším rozpojit a věnuji se jen tomu, co se skutečně děje, a ne všemu tomu okolo. Tomu se budu věnovat až později.
5. Jaké mám své strategie, jak se stáhnout nenechat?

Jak ven z černé díry?

Opět se tomu v kurzu věnujeme i v jiných lekcích, tady si jen zopakuj své strategie.
Co ti pomáhá? Spánek? Vděčnosti? Cvičení? Chvilku se v tom porochňat? Povídání? Akce? Uklidnění bloudivého nervu? Dobrý vnitřní monolog? Přání do Vesmíru? Nahradit strach přáním?

Někam si napiš jak tendence a témata tvé černé díry, tak strategie, jak z ní jdeš ven. Ať to máš jako kotvu na očích.

---

VYHOŘENÍ

Rozdíl mezi vyhořením a depresí je velmi malý.
Může nás to vést do černé díry. Deprese a syndrom vyhoření mají velmi podobné příznaky, mají toho hrozně moc společného a je to obrovská zátěž pro nervový systém.

Vyhoření poznáme tak, že ani po odpočinku člověku není lépe. Je to takový trvalý stav bezmoci a už nemohu, který se týká třeba práce nebo péče o malé děti.

Tady pár nápadů, co jsme předávaly jedné mamince, která asi vyhořela:

• Osobně bych velmi zvážila, zda raději nedat peníze na hlídání než na dovolenou. Myslím, že spíš ti bude lépe, když budeš mít pár hodin hlídání, než když odjedeš s dětmi na dovolenou. Prostě obětuj dovolenou.
• Tato strategie se následně ukázala jako nevhodná, protože zrovna ta dovolená zmíněnou maminku nabíjí. Ale pro někoho může platit.
• Minimalizuj nároky na cokoliv = prostě se jak jen to jde na chvíli na všechno vykašli. Neuklizeno, nepřipraven do školy, zlobí, cokoliv a jakkoliv to jde „neřešit“, neřeš. Rodině oznam, že to je na chvilku, než se vzpamatuješ a dej si třeba 14 dní minimálního provozu. S heslem MÁŠ NA MÍŇ řeš jen to nejnutnější.
• To, že se máš starat o sebe…to ti ani nebudu psát. Myslím, že spíš potřebuješ sluchátka, odhlučnit, muziku, zalézt do pelechu, jít do lesa sama… Můžete se s mužem střídat, ale víc to teď potřebuješ ty.
• Nejvíc by se mi líbilo, kdyby ses někam mohla na určitou dobu vždy ztratit a jen tak koukat do blba.

Plus doplňuji o zkušenosti další ženy, za což moc děkuji:

Zdravím! byla jsem jednu dobu vyhořelá a v depresích (x let jsem blbě spala, jakože regulérní insomniak, bylo to naprosto šílený). A hrozně mi pomohlo najít si skupinku žen, kde jsme si sdílely a vzájemně se podporovaly. Naskočila jsem do takovýho programu, kde jsme dostávaly koučing, vedení, povzbuzení, a měly k tomu to sdílení. Hrozně mi to nakopávalo. 3 z nás jsme se pak spojily na whatsappu a dodnes si píšeme skoro každej den (je to asi 6 let).

Pak mi pomohlo vrátit se ke svým koníčkům, to, co mě sytí a rozsvěcuje. Dělám to minimalisticky – jednou za čas sednu k piánu/kytaře, i kdyby to bylo jen na 5-10 minut (nakonec je to vždycky dýl). Každý den si najdu 10-20minut na Duolingo, cizí jazyky jsou moje vášeň. A pak SPORT. Pohyb. Strašně důležitý pro rozhejbání zaseklých emocí v těle. Děti jsou od malička zvyklý, že když cvičím, tak na mě nemají mluvit a nic po mně chtít. Samozřejmě že se to nenaučily hned. Ze začátku to byl trochu opruz. Ale vyplatí se to, za pár let si zvyknou.

Pak naprosto stěžejní pro mě jako introverta a hypersenzitiva bylo najít si čas, kdy jsem úplně sama v přírodě. To dělám teď tak, že o víkendech vstanu hodně brzo, nechám manžela na chatě se spícími dětmi a jdu na procházku / na kolo. Dělám to i na dovolený a naprosto to miluju – být třeba v 6:30 na pláži a jít se projít do okolí, nikde ani noha, jen já a moře.

Abych to shrnula, asi mi pomohlo nejvíc uvědomění, že ta naše „baterka“ se nemusí dobíjet jen spánkem (já spát chtěla, ale nemohla jsem). Může se taky dobít jinými věcmi – a ty má každý jiný. Pro někoho to je procházka v lese a pro někoho kafe s kamarádkou. Čtení, háčkování, zpěv, spontánní taneček v kuchyni při vaření (to mimochodem miluju – dát si do sluchátek nějaký moje vypalovačky a vlnit se u vaření v bocích).

Jo a na mindset mi moc pomohl deníček vděčnosti. Každý den si píšu, co mě ten den udělalo radost. Byla jsem překvapená, kolik pozitivních věcí se mi děje (v dobách těch největších depek), byť to byly jen drobnosti všedního dne. Když jsem si to zvědomila tím psaním, začala jsem se na to i víc soustředit.

Myslím, že je to právě to, že postupně přestaneme dělat to, co nás vyživuje – a pak vnitřně odumíráme. Naučila jsem se dělat si ty věci aspoň po troškách. Protože nás často blokuje to ten pocit – nemám na to čas, energii, prostor. Ale cvičit nemusí znamenat, že jdu na hodinu do posilovny a zařídím si hlídání. Nemusím cvičit ani hodinu doma. Já si hledám cvičení na 20minut na youtube – 10minut kardio a 10minut pilates. Krásně si zacvičím, protáhnu tělo, cítím se líp. A 20minut si fakt najde každej. A takhle to dělám i s čímkoli dalším – číst nějakou hezkou knížku 10-15minut večer místo scrollování na telefonu mi vyživí 1000x víc. Jasně že bych si radši četla hodinu (což nedám – taky mi pak padají oči a usínám velmi rychle…). Ale i těch 10 minut mi tam rozsvítí tu malou lampičku ve mně, přiživí tu radost z kvalitní četby, to, co mám ráda. A tak dál.

Mě by to samotnou nenapadlo… velmi nárazově si píšu deník – jen asi 3-4x do roka. Loni jsem ho tedy poctivě psala celý léto – a díky tomu to léto přežila (nejnáročnější období pro mě jako introvertní matku s hypersenzitivitou s 2 dětmi “na krku” celý léto). Ale to zaměření na vděčnost přišlo úplně náhodou, když mi kamarádka dala tenhle deníček. Samozřejmě už jsem o tom slyšela, dokonce i o tom, že jsou na to údajně dělaný i studie a že je potvrzený, že lidi, co si každý den napíšou 3 pozitivní věci, jsou šťastnější, zdravější, líp spí, mají lepší vztahy. Ale sama jsem to začla praktikovat, až když jsem v ruce držela tenhle rozkošnej deníček. A byla jsem fakt překvapená, jak velikej efekt to v mým životě mělo. Byl to můj “self-care počin” minulýho roku… Všem doporučuju.

Tady jsem nejvíc využila jedno vlákno v naší skupině ke Klubu, mrkni na to, je to ještě i rozpovídané, doporučuji.

Pro mě je deník nástroj sebepoznání a kvalitního žití také.
K tomu, když se někam propadám, tak si píšu vděčnosti.
Navíc jsem letos zavedla, že si každý večer do diáře napíšu, které věci mi udělaly radost.

Spolu s péčí o bloudivý nerv to vnímám jako přímou cestu k velkolepé životní radosti a spokojenosti.

K vyhoření, černé díře i vině využiješ i další techniky, jak pracovat s emocemi, které máme v celém kurzu.
Po pravdě, jsem na tento kurz fakt pyšná a jsem ráda, že jsem ho dokázala tak kompletně vytvořit.

Och.
Tolik dnešní krásná lekce o třech těžších tématech našich životů.
Nezapomeň – učíme to sebe, učíme to naše děti a teens.

Mony