🔥 3. EMOCE 2026 – ŠITÉ NA MÍRU 🔥

Milé, milí,

O čem jsme mluvili v roce 2026 v tématu Emoce nás a našich teens? 

---

Dívej se na emoce
I v této lekci tě vyzývám – dívej se na emoce.
Jaké spektrum cítíš.
Kdy jsi šťastná.
Kdy jsi smutný.
Co tě navzteká a vytáhne z boudy.
Kdy se ti otevírá kudla v kapse.
Co ti dělá radost.
Kdy se cítíš trapně.

Zase si dej klidně i odstup, lekci si zastav, přestaň číst…a dívej se celý den, dva, týden, na to, co cítíš.

Krásná cesta k porozumění sám sobě, sobě samotnému.

Co cítíš
a jak se na základě emocí chováš,
co si myslíš o sobě, o druhých,
jak by ses chtěla zachovat,
co bys chtěl udělat
a co doopravdy děláš.

Jak ty emoce pouštíš ven,
aby se nikde nehromadily
a pak na ně jen nenasedla nějaká maličkost
a nezpůsobila překvapení.

Přesně toto uč své děti, teens.

Dívej se na to, když se nedaří, zda vše pouštíš ven a zda třeba nejdeš do destrukce okolí…nebo zda to neobracíš proti sobě a neubližuješ sám, sama sobě.

 

---

PÁR STŘÍPKŮ

Jsme rádi, když nám naše děti říkají, že se jim něco nelíbí, něco jim vadí, jsou nespokojené, jsou na nás naštvané…Jsme za to rádi, protože to znamená, že se nebojí projevovat před námi své emoce.
Učíme se to ustát, nenechat se zavléct do nějakých našich vzorců, křivd, obhajoby… Jen nádech, výdech, zastavení, nemusíme reagovat hned… A pak „Ok, co s tím uděláš, uděláme a jak ti mohu pomoci.“
Emoce nejsou nestabilita, emoce patří k životu.
Prázdnota – život bez emocí … respektive to, když ty emoce nevnímáme.
Ptali jste se, zda můžete 3Z používat ve své praxi a kdo je autor, že se vám to líbí. Já jsem to sepsala svými slovy, ale je to taková psycho známá věc, takže využívejte dle libosti. Jako rodiče i jako odborníci.

Co dělat, když jsou ty emoce velký? Máme tu jednu teen, která má odjakživa velkou radost i velký žal a pak má dojem, že je furt ponořená ve smutku, ale vidím, jak se jí to střídá.

Právě u emocí je nesmírně důležitá ta intenzita. Ony i ty obrovské báječné umí hodně rozkývat a často je pak dítě nestabilní. V kurzu V pořádku – tam se podívej na 4.lekci Prožívám – přesně o tom, jak držíme v rovnováze a jak dostáváme z těch intenzivních.

Toto je náš oblíbený obrázek

Vše neovlivníte

Sdílela jsem i příběh o tom, že nemůžeme ovlivnit vše, ale můžeme doma vytvořit prostředí podpory.

Vyprávěla jsem o jednom mladém muži, umělci, který byl 2 roky pod vedením člověka, co byl nyní byl etickou komisí vyhodnocen jako někdo, kdo už nikdy garanta dělat nemá.

Protože – moc, šikana, zneužívání moci, subjektivní postoje, msta …

Viz. zpráva, kterou přikládám.

No a tak si to představte… Jak dva roky necháte své dospělé „dítě“ pod takovýmto člověkem. Jak hodně mu uškodil. Kolik hrůzy si s ním vytrpěl…. a jak se nemohl posunout a jaké úzkosti z toho měl, jak špatně si připadal…

On se o sebe umí postarat a přesně ví,

• že se může opřít o rodiče,
• může sdílet,
• není na to sám,
• má i kamarády…

Prostě ho to „jen“

• dost zabrzdilo, ale už se odbrzdil,
• ztratil kus sebevědomí, ale už ho nabyl,
• připadal si mizerně, ale už ví, že je ok,
• prožil pár úzkostí, ale už ví, že to zvládá…

Zvládl to velmi dobře a toto prohlášení etické komise jemu i jeho rodině dalo takovou satisfakci

„nebyl jsem blbě, blbě byl někdo jinej“.

Ale říkal, že teď by na tom mohl být mnohem lépe, kdyby měl dva roky jiného garanta.

Je to jasné – když člověk třeba studuje matiku, tak je ten správný výsledek jasnější. U umění je duše plná pochybností…

Je rozdíl, když tuto hrůzu zažije někdo ve třetí třídě, a i takové děcka znám, co jim učitelka rok vyprávěla, že „nemají pro tento svět žádnou hodnotu“. A z toho se mi otevírá kudla v kapse.

Braňte svoje děti před šikanou, ano?

Tento kluk to ustál. I díky podpoře rodiny.

Ale hodně jeho kolegyň a kolegů ne.

Kolika lidem ten člověk uškodil… A jaká bezmoc to je.

Jak si fakt ty mladý lidi přijdou, že chyba je v nich, že jsou úplně špatně…

Závěr?

U nás doma, kde máme vliv, to dělejme nejlíp, jak můžeme.

A nenechávejme děti, dokud to jde, šikanovat.

Co naučit dcerku, která je u táty, kterej křičí

Potřebuju poradit co mám učit dceru 12let, když má konflikty s otcem, u kterého bývá na týden. Myslím tím, co ji učit, aby se srovnala s jeho nevyrovnaností, emočními výkyvy a křikem.

Ahoj,

Pro mne to jsou tyto otázky:

1. Jak to udělat, aby ji to co nejméně poškozovalo, aby ji to co nejméně zasahovalo.

2. Aby ho vzala i s tím, že křičí, má emoční výkyvy a nevyrovnané chování.

Nevím, jestli ho má teď ráda, vlastně nevím, co k němu teď cítí. A do „lásky“ bych ji nenutila, ta může přijít později, teď je pro ni možná nevyzpytatelný a možná se k němu bojí jezdit a možná ho má plné zuby.

Máte hezky ošetřeno „když je toho moc, musím odejít“. To jí tvoří nějaké bezpečí.

Odpověď na první otázku – kterou tam tedy kladu já…Zkusme se do toho i vcítit – jaké to je, když na mě někdo křičí. Ty s ní můžeš mluvit o tom, co cítí, co si myslí, co chce dělat, co dělá, co její tělo. Těmito otázkami ji vlastně i dovolíš to na všech úrovních mapovat a pouštět.

Hodně mi tam zní „není to o mně, je to o něm“. Aby si ty věci, slova, nebrala k srdci, nedávala do hlavy.

Nevím, co cítí, jestli je to strach, stres, úzkost … Tam bych s tím pracovala jako s těmito emocemi – zda jí pomáhá dlouhý výdech, vytřesení, stínový box, psaní do deníčku, jít se projít, pustit si muziku.

A zda o tom pak s ním, až se uklidní, může mluvit a říkat mu „bylo mi to nepříjemné, měla jsem strach, vadí mi to…“ Pro děcka je toto hrozně těžký, aby se tomu nějak dokázaly postavit, my jim často říkáme „řekni mu to“, ale je to hrozně těžký. Pokud to jde, i když to nemá výsledky, tak je to skvělý, to je dobrá cesta, když se nebojí mluvit, postavit se za sebe, nebrat si to osobně …. Ale je to náročné i pro dospělé.

Doma jí tvoř prostor, aby to mohla ze sebe dostat, klidně ať si zanadává, vyvzteká, vypláče – ať to fakt jde ven.

Ta druhá otázka „aby ho brala“ – nenutila bych ji do toho. Nedělala bych to, že budu „otce omlouvat“. Je to jeho zodpovědnost, ta tvorba vztahu. A pokud ty na její „táta křičel“ říkáš „to víš, on to tak nemyslí“, tak to sice může být pravda, ale prostě v této situaci nestojíš na její straně, ale na straně táty a ona potřebuje, abys byla na její straně.

Co bych tam hlídala – ANO ČLOVĚKU, NE CHOVÁNÍ. Že když ty budeš o jejím tátovi mluvit, tak o něm nebudeš mluvit jako o člověku, kterej je zlej, ale o tom, že „táta křičí a to mě štve“ …To je ta klasika, když mluvíme o chování, tak to můžeme změnit. Vlastnosti mají lidi pocit, že změnit nemohou = jsem už takovej.

To opět nemůžeš chtít po ní, zatím, aby takto „ano člověku ne chování“ mluvila, ale chtěj to po sobě. A na její „táta je zlej“ odpovídáš „křičel? Co se stalo, co dělal?“ fakt to zkoušej držet u toho popisu a chování – to tam následně mění i to, jak ho bude vnímat ona a to, jak se o tom naučí přemýšlet a pak to může upravit i ten vztah.

Pokud chceš zapracovat na jejich vztahu, tak kromě toho, že občas budeš mluvit s mužem o tom, co se děje a jak je to potřeba jinak, že učíš dcerku mluvit o tom, co potřebuje a doma jí dáváš prostor pro emoce, tak můžeš často tátu oceňovat – prostě mluvit i o tom, co dělá dobře. Nijak jí to necpat, ale dávat tam i ty jeho světlé stránky. „líbilo se mi, jak tě táta vzal na koupák“. Opět – ocenění chování, ne chvála, ocenění procesu.

Rozhodně se vyhni tomu „táta tě má rád, bude u něj dobře“ – pokud teda dcerka opravdu nepotřebuje slyšet, že ji má rád (nevím, jestli ji má rád, asi jo.). Ale prostě – NESLIBUJ NIC, CO NEMŮŽEŠ SPLNIT. To je častá chyba – že mamka slibuje, že to u táty bude dobrý a ono není a mamka tím pádem lhala a ztrácí důvěru.

Přemýšlej taky, jak ji co nejvíc posílit do těch situací.

Jak bychom našim dětem přály mít ty báječné tatínky…Jak moc jsou potřeba…a jak je jich nedostatek.

 

---

 

Ještě k vyhoření a vině

S vinou a náznakem (snad náznakem) vyhoření si teď trochu pobývám. Já to zase nějak zpracuju. Vím, že mi pomůže trávit míň času v přítomnosti osob, které mě do té díry (doufám, že nevědomky) strkají a víc udržovat kontakt s těmi, se kterými je mi obyčejně dobře.

 

---

 

Co se podařilo mamkám z Klubu a kurzů:

Věta „mám na míň“ a míň si vyčítám, když dám přednost sobě.

Ano, více se o sebe starám, jsem spokojenější.

Dokážu být laskavější nejen k sobě, ale i k druhým, mám nějak víc pochopení.

Víc se starám o sebe.

Nenechám se jen tak vytáhnout z boudy.

Žebřík samostatnosti.

 

To je poslední lekce kurzu Emoce nás a našich teens roku 2026.

Ty si s tím ještě buď a dej mi vědět, k čemu ti kurz byl.

S láskou

Mony