ADHD 2.díl

Milé, milí,

Dnes pokračujeme v lekci o ADHD.

Poznámky k tomu, co zajímavého říkala Klára Kubíčková.

Roztěkané – Jak se žije ženám s ADHD

Autorky: Jana Srncová, Klára Kubíčková

Když je vám čtyřicet a diagnostikují vám ADHD, je to úleva. Ale co dál?

Diagnózu ADHD si obvykle spojujeme s neposednými chlapci, kteří vyrušují a perou se. Výzkumy ale ukazují, že porucha pozornosti — ať už s hyperaktivitou, nebo bez ní — postihuje stejnou měrou i dívky. A s dospělostí nikam nezmizí. V důsledku dlouholetého medicínského stereotypu jsou ženy poddiagnostikované, osvojí si nevědomé kompenzační mechanismy, a teprve až přestanou zvládat souběh mateřství, domácnosti, vztahů a práce a začnou se potýkat s depresemi či úzkostmi, získají diagnózu ADHD. Často až po třicítce. Zpětně se tak vysvětlí mnoho jejich životních karambolů. Prostřednictvím příběhů takových roztěkaných žen kniha ukazuje, jaké škody může v jejich životech napáchat tlak neurotypické společnosti na to, aby ženy s ADHD vyhověly jejím požadavkům.

Z příběhů, které s autorkami sdílelo několik desítek žen, však vyvěrá i naděje — život s ADHD sice není snadný, avšak pokud roztěkané ženy svou jinakost vnímají a svoje potřeby neupozaďují, ale mluví o nich nahlas, začíná je vnímat a přijímat i společnost.

Mají k tomu i skupinu na facebooku.

Vystoupení Kláry bylo opravdu skvělé. Známe se spolu, dělala se mnou rozhovor o teens do Vlasty, takže jsme si i v zákulisí povídaly. Je velmi zajímavé vidět, jak je úspěšná, a přitom určitým způsobem nesmělá a nejistá.
Vyprávěla svůj příběh – jak před pár lety se ráno probudila a nebylo jí dobře, tak se postarala o všechny děti, různě je odvezla do škol…a bylo jí čím dál hůř, a tak šla na internu a tam se omluvila, že asi omdlí…omdlela… To komentovala „je zajímavé, jak my ženy máme tendenci se pořád omlouvat“.
A po různých vyšetřeních skončila na psychiatrii, kde doktorce vyprávěla o svém životě – je matkou 4 synů a má je se 3 muži, žije bez partnera, stále něco dělá, tvoří, píše, obrovský chaos, už od základky předsedkyně kde čeho a aktivní všude, na VŠ mimo studia a práce organizace různých akcí…no a když to tak psychiatričce vyprávěla, tak ta jí řekla „a víte o tom, že máte ADHD?“
Pro ni to byla naprostá novinka, která zásadně vysvětlila vše, umožnila porozumět všemu. Mluví o lačnosti po dopaminu – jak člověk s ADHD stále musí něco tvořit, aby přicházelo to uspokojení.

Psychiatrička ji zamedikovala, nasadila antidepresiva s vlivem na dopamin, což vedlo ke zklidnění + nějaké léky na ADHD. Ale pro ni primárně bylo nejdůležitější, že mohla POROZUMĚT tomu, co a proč se jí v životě děje, a to porozumění jí umožnila právě ta diagnóza. Že si najednou nepřipadala nemožná a neschopná a neorganizovaná a chaotická…to vše zůstalo, ale dozvěděla se, že za to „nemůže“, že to není její chyba, selhání, že není špatně…že má prostě ADHD.

Říkala, že byla u velkého množství terapeutů ve svém životě a překvapilo ji, že na to nikdo z nich nepřišel. (Což mě trochu vyděsilo, že by se mi to mohlo stát a hned jsem si procházela své klienty, jestli jsem někoho nezanedbala.)

A pak začala studovat a sbírat příběhy žen s ADHD, začala se tomu věnovat a s kolegyní napsaly knihu, založily skupinu a poměrně pěkně to téma uvedly do veřejnosti. Klára je schopná, inteligentní, feministka, gender expertka, takže vnímá a akcentuje i to téma ženství a mateřství a nerovností + když se k tomu přidá ADHD, tak co to udělá.

Mluvila o tom, že spousta holek a mladých žen bez dětí se ADHD naučí slušně kompenzovat. Ale – jakmile se k tomu přidá mateřství, tak je to najednou úplně jiný level a KOMPENZAČNÍ MECHANISMY SELVÁVAJÍ.

Vzpomněla jsem si u toho na svou bezmoc, když jsem stála před nástěnkou v MŠ a nedokázala si zapamatovat všechny ty informace, kdy má moje dítě kde být (x3) a co má mít s sebou…a připadala jsem si jako nejhorší máma na světě, že toto nedokážu pojmout.

Mluvila o patriarchátu, který vlastně nastavuje tu neurotypičnost …a jaký problém je ta neurodiverzita.

Bylo vidět, jak je hezké, když se člověk najde a když najednou rozumí sám sobě, dokáže SE VYSVĚTLIT SÁM SOBĚ I DRUHÝM.

Možná tam vidím tu důležitost VZDĚLÁVAT DĚTI, CO MAJÍ ADHD O TOM, CO TO JE ADHD – aby se dokázaly najít, soucítit se sebou, přijmout a vysvětlit se.

KK mluvila o svém chaosu. O tom, jak jí její nejstarší syn řekl, že odchází, i když ji má rád, protože se ten její chaos nedá vydržet.

O tom, že lidi s ADHD mají uvnitř takový vnitřní hopík. A kluci často skáčou i navenek. Ale holčičky, obzvlášť ty, co jsou vedeny k „hodná holčička“, co chtějí uspět a mají ten model vzorňačky, jsou dost inteligentní, aby ty kompenzační mechanismy a masky tvořily…tak ty mají ten hopík uvnitř skrytý. Neskáčou, ale je uvnitř.

Že ADHD u žen a dívek má různé projevy během cyklu, že se dopamin a estrogen na sebe dobře vážou.
Ženy s ADHD mají až 6x častěji poporodní deprese. Jak jim VĚTVÍ mozek.
Snaha získat dopamin vede třeba k poruchám příjmu potravy.
Mluví o roli ženy, matky s ADHD, která, stejně jako ostatní ženy – i když deleguje, tak managuje. Velí firmě jménem rodina a zároveň to všechno dělá.
Mluvila o hypersenzitivitě u ADHD. A že v nějakém přednáškovém sále mají i senzoricky okleštěný koutek, kam si řečníci s ADHD mohou jít odpočinout.

Kompenzační mechanismy, které využívá:
ZVĚDOMOVAT – ADHD neovládá ji, ale ona ho.
JÍT DO TĚLA – když je jí dobře, tak ví, že musí být co nejvíc v těle a ne v hlavě – což se nedaří, když jí dobře není, ale je to určitá prevence.
Pravidelně jíst, pít, hýbat se venku na světle, čerstvém vzduchu a slunci – pracovat s cirkadiálním rytmem.
Lékem na nespavost je pro ni fungovat ve dne.
Pomáhá jí terapie a medikace.
Učí se vědomě pracovat se stresem.
Důležitá součást je regulace emocí.
Vnímá, po lécích, neuvěřitelné zpomalení toho hopíku.

20 % v populaci je neurodivergentních
Že by bylo super, kdyby společnost nechtěla, aby se všichni chovali jako neurotypičtí.

Hodně žen, když o tom mluví (a bylo to i na konferenci), tak se v tom poznává – sebe-diagnostika.

Na spánek i u dětí pomáhá

• Zátěžová deka
• Škrábání na zádech
• Sluchátka, podcast

Sluchátka jejímu synovi pomáhají i přes den – velká sluchátka. Na noc jen velká sluchátka, špuntová jsou nebezpečná.

To, jak se zhoršuje u žen ADHD a zvládání jeho projevů v mateřství je dáno i tím, že jakmile děti nastoupí na ZŠ, tak ženy mají druhou směnu – domácnost + základní škola – úkoly, kontrola – že vlastně nevydechnou.

Medikace pomáhá OSEKAT VRŠKY I DNA emocí.
Důležité je hledat bezpečné zdroje dopaminu. Nebrat ten rychlý a levný.
Obecně jsme se shodly na tom, na čem se shodují všechny terapeutické směry, že nejvíc pomáhá SPÁNEK, POHYB, JÍDLO.
V rámci terapeutických směrů Kláře nejvíc sedí IFS – práce s částmi.
U žen, které jsou spíš ADD = porucha pozornosti bez hyperaktivity, tak v perimenopauze ještě víc mizí ta hyperaktivita a jsou ještě utlumenější.

A to je vše.

Krásnou neděli i všechny další dny přeji,

Mony