KDYŽ RODIČ JEŠTĚ NALOŽÍ

Co tím myslím?

Opakovaně se s tím setkávám, když mi děcka na konzultacích a terapiích vypráví.
Že jdou za rodičem s nějakým svým problémem. S něčím, co se jim nedaří. Když něco podělaj, pokazej…

Špatný známky, vztahy, nevhodné chování …
Není jim z něčeho dobře.
Jdou se svěřit.
Jdou sdílet.

Načež mamka či taťka

namísto vyslechnutí, empatie, obejmutí, poskytnutí podpory…

říkají:

„Můžeš si za to sám.“
„Měla ses chovat líp.“
„Tím mě jenom trápíš.“
„Podívej se na sebe, jestli si za to, že tě šikanují, náhodou nemůžeš sám.“
„Takto mluvit nemůžeš, to se pak nedivím, že tě nemají rádi.“
„Seš líná, seš hroznej, seš k ničemu, seš celá matka, celej fotr…“
„…….“

A prostě všechny ty věty, díky kterým je dítěti ještě hůř.

Další variantou je, že dítěti neřeknou nic…třeba ani na to, když se dozvědí, že se sebepoškozuje. A pak řeknou jen „zítra jdeme k babičce, tak si vezmi dlouhej rukáv“.



Vím, že jako rodiče děláme jen to, co umíme a co si myslíme, že je správně…A že to jinak třeba neumíme.
Rozhodně to nepíšu kvůli tomu, abych naložila rodičům.
Píšu to kvůli tomu, abyste nenakládali děckám ještě víc, než co už mají naloženo.

A když se vám s něčím svěří, tak nepotřebují slyšet, co všechno udělaly blbě.

Potřebují od vás něco jinýho.

Nejjednodušší cestou je zeptat se, co pro ně můžete udělat a říct jim, že je máte moc rádi a že jste rádi, že je máte.

Kéž se daří dělat věci jinak.

Mony

A k tomu, abychom dělali věci jinak, se to někdy potřebujeme učit. Jinak učit.

Třeba se mnou.

Podzimní balík základních kurzů je tady.