SPOKOJENÉ DÍTĚ SE NEPOTŘEBUJE SEBEPOŠKOZOVAT?

Větu, že spokojené dítě nemá potřebu se sebepoškozovat, jsem četla 13.2. 2025 v článku na Seznamu.

Je to věta, která mě „zvedá ze židle“. To se prostě mračím a štve mě to. Protože – jasan, ano, čistá pravda.

A zároveň je to úplně špatně!

Takovéto věty způsobují mnoho nedorozumění, škod a nepřispívají k tomu, že se věci mění k lepšímu.

Nic proti odbornici, která ji vyslovila, může jít o zkreslení a vytržení z kontextu.

Proč mě to štve?

PROTOŽE 

 

1. Bože, který puberťák a dospívající je spokojený?

Tak někteří asi ano, moc jich teda neznám.

Toto období přináší spoustu výzev. Prostě VÝZEV! Výzev a změn, které vedou k nespokojenosti. A to je v pořádku.

 

2. Je úkolem tohoto vývojového období být spokojený?

Ne. Nespokojenost k tomuto vývojovému období prostě patří. Někdy i musí patřit a z hlediska vývoje je to to nejlepší, co se může stát.

Hledají sami sebe, mění se, nastává a musí nastat odpoutávání, přehodnocování rolí, vztahů…

3. Když spokojené si nemusí ubližovat, tak nespokojené ano?

Blbost. Cílem je naučit se s nespokojeností pracovat jinak. Mohu být nespokojený, nespokojená a vůbec se nemusím řezat, pálit, trhat si vlasy…

Myslím, že naučit se ŘEŠIT NESPOKOJENOST,

trápení, krize a to, co toto období přináší

JINAK než tím, že se budu řezat –

TO JE ÚKOL.

 

4. Opět to může vést k sebe-obviňování rodičů, k tomu, že se budou cítit ještě hůř. 

Většina rodičů, kteří si přečtou, že jejich dítě se řeže proto, že není spokojené, si stejně pomyslí že za to mohou oni. Že nespokojenost našich dětí je naše vina. A tak k tomu, že se jejich děti se doma trápí a ubližují si a  že za to mohou oni přibude ještě to, že za to mohou, protože jejich děti nejsou spokojené.

5. Opravdu je tím cílem snažit se jako rodiče, aby naše děti byly spokojené? 

Podle mě prostě ne. Zvládání nespokojenosti patří k životu a ke zvládání života. A snažit se jako rodiče, aby naši puberťáci, puberťačky a dospívající byli spokojení, to je podle mě prostě vysilující úkol.

ASI BYCH NAŠLA JEŠTĚ PÁR ARGUMENTŮ PRO TO, PROČ MĚ PODOBNÉ VĚTY TOČÍ.

Nicméně – číslo, že si  70 000 děcek si ubližuje, je děsivé. DĚSIVÉ.

 

Pracuji s nimi roky.

Vím o tom, o čem rodiče ani učitelé nevědí.

Znám ty, jejichž rodiče nemají tušení.

Ty, kteří začali nevinně.

Různé důvody, příčiny, témata, rodiny…

Vše, co o tomto tématu vím, předávám na kurzu

JAK POROZUMĚT SEBEPOŠKOZOVÁNÍ A CO S TÍM MŮŽEME DĚLAT. 

Pro učitele, rodiče, trenéry…

Protože – teď to tak je.

Sebepoškozování se pro tisíce děcek a to i malých děcek stalo něčím, co je funkční a normální.

A to není v pořádku.

Je potřeba s tím něco dělat i z našich pozic. A ne jen být nešťastní, že se to děje.

Přeji zdravé zvládání všech krizí a nespokojeností.

STOP SEBEPOŠKOZOVÁNÍ.

 

Mony

Monika Čuhelová, psycholožka, expertka na duševní zdraví teens a jejich rodičů

Do kurzu se hlaste tady