TRAGÉDIE VE ŠVÝCARSKU a co je za tím

Někomu nad tím, co se stalo ve Švýcarsku na přelomu roku, zůstává rozum stát. Ptáme se, jak se to mohlo stát. Někdo kritizuje, jiný se povyšuje… A já vám k tomu chci sdílet článek Miroslavy Paškové.

Je tak dobrej, že chci, aby zůstal zachován. A chci, abyste si sedli se svými dětmi a o tomto s nimi mluvili.

Jejich řečí, vaší řečí.

Text Miroslavy neupravuji, s jejím svolením sdílím i s obrázkem tak, jak jej publikovala 5.1. na svém profilu.

Proč si hosté v baru požár natáčeli, místo aby utíkali

Než sklouznete na vlnu odsudků “generace zblblé z mobilů”, přečtěte si prosím následující řádky. Třeba vám v podobné situaci zachrání život.

(Obrázek je pouze ilustrace generovaná na základě reálného videa.)

Taky jsem žasla nad videi, kde se pod hořícím stropem dál tančí a fotí selfie. Připomnělo mi to situaci opačnou – když se v roce 1938 odvysílala rozhlasová inscenace Válka světů, spousta diváků propadla panice a prchala z domovů před invazí Marťanů.

Kritici poukazovali, že tehdejší hlavní masové médium “mění” fikci v realitu.

Na Silvestra ve švýcarském baru jako by se realita pro její pozorovatele změnila ve fikci. Kritici říkají, že to bylo kvůli „těm mobilům“, životě ve virtuálním světě atd. Ve skutečnosti došlo k souběhu několika mechanismů, které jsou dobře známé a do značné míry ohrožují nás všechny.

Zaprvé prostředí

– na diskotéce je tma, hluk, světelné a kouřové efekty – mnozí mohli počátek požáru snadno zaměnit za součást show, protože mozek má tendenci nejdřív hledat „nevinné vysvětlení“.

Zadruhé normalcy bias

– přirozený sklon popírání varovných signálů blížící se katastrofy: „Tohle přece nemůže být tak vážné“.

Tyto první dva mechanismy nejvíce prohloubil zkonzumovaný alkohol.

Zatřetí social proof

(u mladých navíc peer effect) – řídíme se tím, co dělá naše okolí: „Když ostatní zůstávají v klidu, asi je to v pohodě.“

Tento mechanismus je u mladých lidí (ne jen u této generace) zesílen větší ochotou riskovat a obavou ze ztrapnění: „Nechci vypadat jako panikář a hysterka.“

A mohou ho zesilovat i další faktory –

authority dependence („někdo kompetentní to určitě řeší“) a diffusion of responsibility („je nás tady hodně, někdo jiný to vyřeší“).

Je fakt, že mladí lidé vyrůstají v prostředí, kde je bezpečí do velké míry „outsourcované“ na dospělé a systémy (škola, pořadatelé), takže se zdráhají převzít iniciativu (a nekonečné nadávky do vloček jim v tom nepřidají).

Začtvrté pre-evacuation time

– interval mezi okamžikem, kdy člověk něco zaznamená, a chvílí, kdy se skutečně zvedne a jde pryč. Má několik fází od zaregistrování hrozby, přes její vyhodnocování – ptáte se kamarádů, rozhlížíte se, čekáte na personál; k rozhodnutí a přípravě na odchod – berete si bundu, vracíte se ke stolu pro kabelku, hledáte východ…

Není to jako při nácviku ve škole, kde se z rozhlasu jasně ozve, ať necháte všechno ve třídě a následujete učitele ven, kde čeká ředitel se stopkami. A možná vás překvapí, že podle studií starší lidé si sice rychleji pomyslí: „Radši jdu,“ ale jejich pre-evacuation time je delší (čekají na pokyny, organizují skupinu, jsou celkově pomalejší).

Zapáté se u některých mohla objevit freeze reakce (zmrznutí)

– jedna z automatických stresových reakcí těla.

Zašesté se konečně dostáváme k roli mobilů

– v mediálních studiích existuje pojem mobile witnessing – telefon z člověka udělá svědka a “reportéra”. A v sociologii máme termín mobile bystanders – lidé, kteří u mimořádné události natáčejí (leckdy na úkor pomoci a vlastní bezpečnosti), protože situaci podvědomě čtou jako „něco, co se dokumentuje“ a jejich mozek se přepne do role pozorovatele. Už dřív to dělali lidé, kteří u sebe měli foťák nebo kameru.

Než všechny tyto mechanismy odezní, je už pozdě – místo zaplnil kouř, žár, vznikla tlačenice…

Tahle tragédie může být „milníkem“ v tom, že nám ukázala “novou” součást rizika: ne že by lidé přestali mít pud sebezáchovy, ale že v prvních vteřinách katastrofy nejdřív bojují o interpretaci reality. Tento jev je třeba zkoumat, ale bez moralizování a ponižování obětí, jakého jsme teď na sítích svědky.

Také nám ukazuje, jaká bezpečnostní opatření je třeba přijmout:

Mít vyškolený personál, který okamžitě vypne hudbu, spustí alarm a vyzve k evakuaci.
Přepočítat a regulovat návštěvnickou kapacitu podle průchodnosti únikové trasy, ale i započtením pre-evacuation time – a v něm nezapomenout na prodlevy kvůli normalcy bias, social proof a mobile bystanders.
A osvěta – místo poklidného nácviku požární evakuace, kterou zažívají žáci a studenti každý školní rok, jim pustit ta videa z klubu a vysvětlit psychologické mechanismy, kterými nás mate vlastní mozek.

Díky, že jste dočetli a případně sdílíte pro ostatní. A doufám, že někoho z novinářů napadne o tom napsat seriózní článek.

5.1.2026 publikovala Miroslava Pašková.

Moc jí za to děkuji.

Prosím, předejte informace svým dětem.

Ptejte se jich nejdřív, jak si myslí, že k tomu mohlo dojít.

A pak předejte informace.

S láskou, opatrujte se, Mony

Chci, aby se rodičům teens dobře dařilo zvládat výzvy puberty a dospívání.

Chci, aby se dětem dobře dařilo.