VYKŘIČÍM SVOU BOLEST DO CELÉHO SVĚTA

Jen takové krátké zamyšlení. Vím, že to téma se mi ještě skládá, ještě mě k němu budou napadat další dílky do celé skládačky. Nicméně, píši o tom již teď, protože

• třeba to někomu může prospět
• nechci, aby to zůstalo ztraceno.

PROČ JSOU NA TOM TAK BLBĚ? 

Jedna z nejčastějších otázek, když dávám rozhovory nebo si povídám s lidmi, kteří třeba doma nemají teens…Nebo sdílíme s kolegy, s rodiči…Je to ta otázka, z jakého důvodu mají současní teens, jak se nám zdá, víc problémů, starostí, víc se jim nedaří, sebepoškozují se…však víte…a ta otázka je, proč jsou na tom tak blbě?

A já si pro sebe i pro vás hledám odpovědi.

V rámci kurzu Zdravé vztahy se mi objevily i tyto souvislosti…Zdaleka to není jediná příčina, jen jedna z hypotéz.

Zranitelnost a zranění

Dnešní děcka jsou první, co mají zkušenost se sdílením a sdílením se na sítích. Generace před nimi sdílely svým blízkým. Oni křičí svou bolest do celého světa.

• Ukazují své rány.
• Svěřují se na sítích se svými osobními problémy, s problémy v rodině.
• Píší niterné a bolestné příběhy.
• Co se jim děje.
• Že nejedí… Nebo, že už konečně jedí a je to výhra…
• Že si ubližují… Ukazují rány…
• S někým se rozešli…
• Ptají se okolí na názor na ně…

A svět jim odpovídá… 

Nevím, jestli vy, co čtete tyto řádky, máte tu zkušenost. Že jste něco někam napsali, publikovali, byli jste v emocích, chtěli jste to sdílet… Udělali jste to. Jaké byly reakce? Jak jste se cítili? Někdy to člověk, i dospělý člověk, i přežene, že? 

Svět jim odpovídá.

Hejty 

Napíší, že se chtějí zabít a najde se hned několik lidí, co jim napíše, že se mají zabít.

Plus různý další hnusný věci se o sobě dozvědí. Jak jsou oškliví, tlustí, hubení, hloupí …Prostě – vždy se najdou lidi, co jim to dají sežrat. Co tu jejich bolest obrátí v ještě větší bolest. Ti, kteří svými komentáři ublíží…

 

Soucítění 

Najdou se samozřejmě i ti, co s nimi soucítí. Napíší

„to mě mrzí, to je mi líto, jsem s tebou…“ 

To stejné pak napíší dalšímu a další. A ti, kdo sdíleli, jsou stejně sami. Možná najdou nějakou spřízněnou duší, která je podpoří víc, zavolá jim, napíše. To je skvělé. Ale spousta té podpory a toho soucítění je vlastně taková planá…nepomůže…

 

A k tomu všemu se přidá

STUD 

Mnoho z dětí a teens, co sdílí svá trápení na sítích, křičí bolest do celého světa, se pak za to, že to napsali, stydí. Je jim trapně. Příspěvek smažou. Bojí se jít mezi lidi, protože se bojí, co tomu vlastně řeknou a jak se budou tvářit. Jednali pod vlivem emocí a pak se za to stydí.

 

Zranění a zranitelnost 

Zranitelnost je úžasná. Tím, že druhým,

DŮVĚRYHODNÝM DRUHÝM,

ukážeme, že nejsme dokonalí, že jsme nedokonalí, chybujeme, smutní…Tím, že jim ukážeme, že nás něco bolí, něco cítíme, trápíme se…tím vším se těm druhým, kteří jsou s námi, můžeme přiblížit.

Tehdy, když mají naši důvěru a my se jim svěříme, SDÍLÍME, sdílíme se…tak se tvoří vztah, pouto. Nebo se vztah prohlubuje.

Je to nějaký náš lidský princip. Přibližujeme se skrze naši zranitelnost.

Myslím, že v tom je ten kámen úrazu. V momentě, kdy sdílíme nedůvěryhodným a křičíme bolest do celého světa skrze sítě, tak jsme ZRANĚNI. Bolí to. A my se odtahujeme. aději nikomu nesvěřujeme. A jsme na bolest sami. Protože máme špatnou zkušenost se zranitelností.

TEENS

To se, dle mého názoru, děje právě dětem a teens. Svěřovali se, sdíleli a byli zranitelní tam a s těmi, kde nebyla důvěra.

A teď jsou zranění a nevěří.

 

Třeba vám to k něčemu může být. Možná k tomu, že o tom můžete mluvit s vašimi dětmi.

S láskou, Mony