VYLÉTÁNÍ Z HNÍZDA

Kdysi jsem si myslela, že vylétání z hnízda je takový jednorázový proces.

Že silné emoce s ním spojené se týkají především těch maminek, které nemají žádné koníčky, příliš se fixují na své děti a pak se jim příliš stýská.

TEĎ TO VNÍMÁM JINAK.

---

Ano, pracuji s teens a jejich rodiči a doma mám jednu mladou slečnu a dva mladé muže. Teen už je, teď v 2025,  jen jeden.

U toho se chvilku zastavím. Teens = naše různě staré děti. Když už to nejsou dětičky, ale prepuberťáci, puberťáci, adolescenti, mladí dospělí. I když k nim ta koncovka „teen“ ještě nebo už nepatří.

A tato období jsou prostě různá a mají své zákonitosti. Jinak svět a svůj pobyt v něm prožívá člověk, kterému je 13 a jinak ten, komu je 19.

Takže – když píšu o teens, tak vy doma máte ty své a své výzvy s tímto věkem spojené. Mohlo by se zdát, že je to ÚPLNĚ JINÉ. Ano, je to jiné. A zároveň stále platí TOTO –

5 tipů, jak s nimi doma lépe žít – ZDARMA PRO VÁS.

 

---

ZPĚT K VYLÉTÁNÍ…

Poprvé mě to zasáhlo, když můj nejstarší odešel na intr.

Najednou mi došlo, že – aha, tak on odešel. A vrátí se domů bydlet jen tehdy, když se mu život nepovede dle jeho představ. Což neznamená, že by se mu nepovedl…ale jeho představy jsou o tom, že odejde studovat střední, pak vejšku, pak bude pracovat a cestovat a pak si najde svoje bydlení a rozhodně už nebude bydlet doma.

Tak to mi bylo poprvé smutno, z tohoto uvědomění.

Jsem žena, která je ráda sama. Vyhledávám samotu. Mám stovky koníčků. Opravdu žiju plnohodnotný život bez závislosti na dětech. Nemám děti k tomu, aby mi vyplňovaly dlouhé chvíle ani na nich nejsem závislá a ani ony na mně…

Prostě – není to tak, jak jsem si myslela, jak jsem někde vyčetla, že smutek při „vylétání z hnízda“ se týká jen těch, co jim děti tvoří celý svět…

Je to jiné a je to jinak.

Týká se to každého z nás, kdo má rád své děti.

 

JAK TO BYLO DÁL?

Nešlo to tak, jak jsem myslela. Protože přišla pandemie a najednou byl doma. Úplně nepředvídatelná situace.

A pak odešel na vejšku.

Doma zůstala dcerka a nejmladší syn.

Pak odešla, loni, na vejšku i dcerka.

Zvláštní, hodně zvláštní, to bylo i pro nejmladšího. Najednou být doma jen s rodiči. To, že nemůžeš sdílet se sourozencem. Nemůžeš si stěžovat na rodiče ani probírat vztahy.

 

A nejednou hledáte společné termíny v diáři, kdy se může uskutečnit nějaká oslava, kdy má kdo čas…najednou máte skoro dospělé děti, co už mají své koníčky, přátele, svůj život.

 

TEĎ?

Po létě, kdy jsme byli opravdu spolu, kdy se nám povedlo jet společně na dovolenou.

Najít termín mezi brigádami, akcemi s přáteli, najít termín, na kterém se všichni shodnou, nají destinaci, kde to bude zajímavé pro všechny…uf, zvítězila Neapol a mohu velmi doporučit.

 

Léto, kdy jsme spolu prožívali obyčejné dny, povídali si, uklízeli, pracovali, chodili se psem…a fakt prostě spolu byli a vedle sebe žili…

… najednou dcerka odjela na vejšku…

…syn odjel studovat do zahraničí…

….a jsme zase jen s jedním „dítětem“, které svůj život dělí mezi box, školu, kamarády a kamarádky…

A je to divný, smutný, smutnej je i pes – ten vůbec nechápe, že tady všichni byli a najednou je tady bez nich.

TOLIK EMOCÍ! 

Já vím, že si všichni zvykneme.

Pak si zase zvykneme být spolu.

A zase bez sebe.

 

A to je ten PROCES VYLÉTÁNÍ Z HNÍZDA.

Budujeme vztahy.

Máme vztahy, máme se rádi, zažíváme sounáležitost…

Potom se odpoutáváme a zase připoutáváme.

NENÍ TO JEDNORÁZOVÁ AKCE. JE TO STÁLE DOKOLA. 

Mít se rádi a umět bez sebe pěkně žít. To je pro mě vylétání z hnízda.

 

Aby to nevypadalo, že je vše zalité sluncem vždy … tak ne. Úplně normálně se všichni doma i hádáme, máme konflikty a neshody, silné nepříjemné emoce a podivný chování. Jen je toho míň než hoho krásnýho a dobrýho. A to je na život s teens dost úspěch.

CO S TÍM? 

Kamarádka mi říkala, že si tento článek chce přečíst, aby se inspirovala, jak se připravit a co s tím dělat.

Nebudu sem psát obecné rady, spíš vám napíši, co s tím dělám já:

1. Přijímám to. Přijímám to, co cítím. Dívám se, jak mě to překvapuje. Klidně si popláču. Žádná má emoce a pocit s tímto spojený, nic není divného. Vše je v pořádku. Jsem v pořádku.
2. Každopádně si tvořím čas na to, abych své vylétlé děti kontaktovala. Nezapomínám na ně. Občas jim zavolám, napíšu zprávu, dám jim vědět, že mě zajímá, jak se mají a co prožívají. Občas si domlouváme setkání s celou rodinou – video-setkání.
3. Žiju co nejlíp svůj život. Vyprávím jim o tom, jak žiju.
4. Mluvím s nimi o tom, co prožívám, že se mi stýská a bude stýskat. Zároveň to držím v mezích, kdy necítí nějakou vinu, výčitky, „neměli jsme odjet, co si mamka počne“ – nic z toho tam ani necítím a ani nevyvolávám. (Vím, že některé děti toto od svých rodičů cítí.) Jsem samostatná, zodpovědná, kompetentní si žít svůj život …a zároveň ve vztahu, spolupracující, zajímající se. Naštěstí nic z toho nemusím hrát. TAK TO PROSTĚ JE.
5. Jakmile potřebují podporu, jsem hned pro ně.

Ano, máme dobré základy. Já sama, protože na sobě pracuji, tvořím si svůj nezávislý život. Oni sami, protože na sobě pracují a tvoří si svůj nezávislý život. My společně, protože se máme rádi a máme pěkný vztahy, zažíváme často sounáležitost, rovnocennost a spolupráci.

Nic z toho není samozřejmé a na všem jsme pracovali. 

Jak to doma prožíváte vy?

 

Mony, psycholožka pro teens a rodiče

 

Jestli přemýšlíte nad tím, jak mít doma lepší vztahy v každé životní etapě a říkáte si, co bych vám doporučila, tak

ZDRAVÉ VZTAHY. 

Je tam i lekce o SOUROZENECKÝCH VZTAZÍCH, protože i o těch to vše je.