Už je to zase tady.

Frekvence slova „zasloužit si“ se zvyšuje.

Stále to kolem mě někdo používá.

Říkám:

„Trochu víc teď odpočívám.“

Odpověď:

„Vždyť si to zasloužíš.“

To se mi otevírá pomyslná kudla v kapse.

Co vše si musíme zasloužit? 

Všechno to

„budou prázdniny a děti si zaslouží si odpočinout“,

„jedu na dovolenou, zasloužím si to“,

„hodně jsem pracoval a tak si zasloužím zvolnit“,

„ve škole makali a čeká je zasloužené volno“…

 

TOXICKÉ SLOVNÍ SPOJENÍ

Pro mě je to jedno z tak toxických slovních spojení.

A vím, že o tom píšu po několikáté.

Já si nemyslím, že bychom si jako lidi museli zasloužit odpočívat.

Že bychom si museli zasluhovat to, mít volněji, volno, méně pracovat a víc žít.

 

TEENS

Vzhledem k teens, s nimiž pracuji

– víte kolik jich je,

co si myslí, že si nic nezaslouží?

• Nemají takové výsledky, jako si přejí.
• Nepracovali z jejich pohledu tak usilovně.
• Nejsou dost dobří, dost dobré.
• Nesnažili se dost.
• A PROTO SI ROZHODNĚ NIC NEZASLOUŽÍ.

Nebo jen to zlé, co se jim děje.

Pro mnoho z nich je odpočinek něco, co si nezaslouží. A když už, tak s velkým pocitem viny.

 

A tak bych byla ráda, kdybychom ten koncept

ZASLUHOVÁNÍ SI

prostě vygumovali.

Alespoň z našich slov a vět, co jim i sobě říkáme.

Prostě –

pořád si něco muset zasloužit?

Pořád si něco zasluhovat?

Fakt?

FAKT NE!

Z reakcí na tento post doplňuji třeba:

„měla bych přestat mít pocit, že si zasloužím se vyspat“

„ono je to takové poselství, co si vysíláme sami k sobě“

„holt, kdo slouží, ten si musí zasloužit“

 

Dobré letní dny bez potřeby zasloužit si odpočinek přeji,

Mony

S těmi slovy a s těmi toxickými slovy pracujeme na

kurzu komunikace.