ANEB

KDO JSEM? 

Období puberty a dospívání je obdobím, kdy děcka hledají samy sebe. 

„Kdo jsem?“ 

„Co tady dělám?“

„Jaká jsem?“

„Jaký jsem?“

„Jsem ve správném těle?“

„Kdo se mi líbí?“

 

A různé další variace na toto téma.

Samozřejmě je to spojeno i se sexualitou a otázkami ohledně gender – rodu –  muž, žena, variace, kdo …?

Teď je toto téma v kurzu.

To znamená, že se o něm píše víc a víc a to jak v odborných kruzích, tak mezi teens na různých platformách.

LGBTQ+

A otázek k tomuto tématu výrazně přibývá, tak jako přibývá lidí, kteří za mnou s otázkou gender identity chodí.

Zároveň, mnoho

• dospělých tomu fakt absolutně nerozumí.
• dospělých se pro toto téma naprosto zavřelo.
• teens hledá porozumění tomuto tématu v rámci společnosti – někdo tomu fandí a jiní to nenávidí.
• hledá porozumění samo sobě a ptá se „Kdo jsem já a o čem jsem si jenom přečetl/a?“

 

Strach

Mluvit na téma gender identity je spojeno i se strachem a obavami. Na straně učitelek, učitelů, rodičů, odbornic a odborníků. Obava, že když se vyjádří nějak, tak budou označeni jako homofóbní.

Strach, že když „o tom“ budou mluvit, tak se „to“ stane jejich dětem. (S tím se setkávám třeba i u sebepoškozování.)

A vůbec – obava a strach z neporozumění, odsouzení na obou stranách, obava se ptát, abych nevypadal/a, že nevím…

Jeden z odbornějších článků na toto téma je tady.

Těžké? 

Po pravdě, pro mě je to velmi těžké téma, jedno z nejtěžších, se kterým za mnou teens a jejich rodiče chodí.

Vzdělávám se v něm. Učím se od nich i od odbornic a odborníků.

Co mi na tom přijde nejtěžší?

Zoufalí rodiče

• kteří nechtějí přijmout, že jejich dítě se cítí být holkou/klukem, což neodpovídá tomu, jak ji/ho vnímali doposud. A ono je to prostě opravdu dle mě jedna z náročných situací v našem životě s našimi dětmi.
• kteří jsou osamělí a nemají s kým se poradit
• kteří se stydí, že se jejich dětem toto děje, že toto cítí
• co to prostě nechtějí přijmout a likvidují tím sebe, teen i vztah.

Nešťastný děcka

• které se necítí dobře tam, kde by měly dle společnosti být – v týmech, skupinách…
• který se obávají, že je jejich rodiče nikdy nepřijmou, odmítnou, odsoudí, zavrhnou, nebudou mít rádi…
• které jsou zmatené a nevědí a nerozumí si
• cítí se velmi osamělé/í
• a bojí se, že už nikdy nebudou šťasní

 

A CO ŠKOLY? 

Toto téma se velmi týká i učitelek a učitelů na druhých stupních základních škol.

Protože

• to jsou často ony a oni, za nimiž děcka jdou
• děcka gender dysforii cítí často ve školách
• svou identitu a autenticitu v různých rovinách hledají děcka ve třídních kolektivech
• je to téma, které se objevuje, patří mezi specifika teens a je potřeba mu rozumět
• chodí za nimi rodiče a ptají se, co s tím

A já se setkávám se školami, kde děti oslovují jiným jménem, dle přání dítěte, kde se k němu/k ní chovají tak, jak chce ono, začleňují ho/ji do skupin, kam chce (rozdělení kluci, holky) a rodiče se o tom dozvědí jako poslední.

Co neumím 

Já neumím posoudit, jak moc je to DOOPRAVDY.

To je obvyklá otázka, se kterou ke mně přichází rodiče.

Zda je to doopravdy nebo jen móda.

V mé praxi jsem zažila

• situaci, kdy ze zpochybnění své gender identity dospívající vyrostl/a
• situaci, kdy podstoupil/a hormonální léčbu a je spokojen/a
• a různé variace mezi tím

Za mě je velmi těžké se v tomto věku rozhodnout. Člověk je největším odborníkem, odbornicí sám na sebe.

Ale sami teens mi říkají

„nepochyboval/a jsem, dokud jsem o tom nezačal/a číst“ 

a

„ano, mám v tom úplnej zmatek a nevím, co s tím a čím víc o tom čtu, tím míň tomu rozumím“

a

„jsem si jistá“ 

a

„v určité době jsem si taky myslel, že jsem gay“.

 

A prý jsou odborníci, kteří „to poznají“ po pár větách. Nakolik je to „jen“ móda a nakolik je to doopravdy. Za mě je období puberty a dospívání spojeno často s takovým zmatkem, že prostě trvá, než se v tom člověk vyzná.

Já mám někdy jasněji (80%) a někdy vůbec nevím a jindy to i mě přijde jako přechodné období. Nejsem však na svém místě od toho, abych to posuzovala.

Jsem tam pro to, abych 

• podpořila teens
• ošetřila jejich rodiče
• pomohla pracovat s emocemi
• přispěla k hledání identity
• naučila zvládat komunikaci, emoce, hranice
• podpořila vztahy
• …

Co je nejdůležitější?

Pokud jako mámy a tátové přemýšlíte, co dělat, tak třeba:  

• Umožnit svému dítěti sebepoznání
• Respektovat to, jak se cítí
• Snažit se porozumět
• Neodsuzovat a nehodnotit
• Neříkat, že to je jen móda
• Držet vztah
• Přijímat ho/ji
• Mluvit spolu

Ano, i toto je téma, kterému se na všech svých kurzech věnuji.

Bylo tomu tak a bude to ještě víc, protože mé porozumění a zkušenost také roste.

Máte dotaz?

Chcete mi k tomu něco napsat? (Klidně i to, že jsem úplně mimo.)

Budu moc ráda.

cuhelovamonika@gmail.com

A pokud potřebujete poradit, tak na kurzech, ano?

Držím pěsti a dost dobré dny přeji,

Mony