TOTO NEMÁM ZAPOTŘEBÍ

AHA?

To je taková zajímavá věta, kterou teď někteří teens používají.

A jejich dospělí na ni různě reagují.

Příklad? 

Vaše dítě jde na brigádu. Nebo na nový trénink, či na trénink s novým trenérem. Vydrží tam jeden den. Vrátí se domů a řekne:

„Říkali, že se můžeme ptát, když jsme se zeptali, tak na nás začali řvát.“

„Řekla jsem mu, že nevím, jak se to dělá a začal na mě řvát.“

„Seřvala mě, protože jsem to neuměla. Ale já tam přeci teprve začínám, tak to nemohu umět!“ 

A následuje:

„Už tam chodit nebudu. Toto nemám zapotřebí, aby na mě někdo řval.“ 

TO NEMÁM ZAPOTŘEBÍ!

Tak jak se s tím jako rodiče vypořádáme?

Budeme hovořit o tom, že musí?

„To prostě v životě takto chodí, že na tebe někdo bude řvát.“ 

„Prostě se s tím smiř, život se s nikým nemazlí.“

„Aspoň tě to připraví do života a zocelí.“ 

Anebo řekneme:

„Ok, rozumím, zkus najít něco jiného.“

„Chápu a máš pravdu, takto to vypadat nemá, toto nemáš zapotřebí.“

„Je to tak, toto nemá zapotřebí nikdo.“

Co v nich podporujeme? A co podporujeme v tomto světě?

PARADOXNĚ

To vůbec nemusí mít nic společného s tím, že je dítě slabé, nesebevědomé, křehké a neodolné.

Naopak.

Může to znamenat to, že zná svou hodnotu, má dostatečné sebevědomí a sebeúctu.

A možná tomuto porozumět, že čeho to „toto nemám zapotřebí“ pramení. A co naší odpovědí a ne/umožněním svobodného rozhodnutí podporujeme.

A jaké kvality naší odpovědí v našich dětech rostou.

Je to síla, odvaha, umění selhávat, rovnováha a odvaha být zranitelní? 

Dobré dny přeji, Mony